Jak mi v hlavě přeskočilo kormidlo?

Moje cesta k usmíření

V pátek jsem vám slíbila pokračování o tom, jak jsem se dokázala otočit o 180 stupňů a odrazit se ode dna. Nebyl to žádný filmový zázrak ze dne na den. Byl to proces. Plíživý, občas sakra těžký, ale o to opravdovější.

Všechno to začalo loni na podzim. Došla jsem do bodu, kdy už to s tím pitím dál nešlo. Byly večery, kdy mě regulérně svrběly prsty na telefonu. Chtěla jsem někomu zavolat a zařvat: "Pomozte mi, zavřete mě někam do léčebny!"

Jenže pak se ve mně probrala hrdost. Řekla jsem si: "Ty huso, proč by ti měl někdo pomáhat? Tohle není jako tvoje nemoci, za které nemůžeš. Za tohle si můžeš jenom ty sama. Tak se sakra vysbírej!" (Ano, po tomhle monologu jsem si sice ještě šla nalít další dvě skleničky, ale to semínko změny už v hlavě zůstalo).

Začala jsem zkoušet zvětšovat intervaly bez alkoholu. Den. Dva. Když jsem vydržela čtyři dny, už jsem se interně prohlašovala za abstinentku. 😂 V té době jsem při domácích pracích – a občas s tou skleničkou v ruce – poslouchala audioknihu Atomové návyky. Jak paradoxní. Ale ty střípky o malých změnách mi v hlavě utkvěly.

Pak přišel listopad a můj nástup do lázní.

Těsně před odjezdem za mnou přijel taťka. Můj táta je profesionální vyhledávač inovací. Už dřív mi básnil o nějakém "molekulárním vodíku", ale mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Říkala jsem si, co to zase objevil za kravinu. Jenže ten den mi řekl, že chce vodík dostat víc mezi lidi, otevře showroom a potřebuje někoho spolehlivého. Viděl, jak jsem zničená ze své tehdejší práce (rozvážela jsem obědy pro OZP, ale byl to věčný stres, těžké bedny, schody...). 

Nabídl mi čisté, teplé místo a super výplatu. Vzhledem k tomu, že jsem se ten den cítila jako hadrový panák, jsem s radostí kývla.

V lázních nastal ten skutečný zlom. Měla jsem malý pokojíček a poprvé po dlouhé době čas JEN SAMA NA SEBE. V den nástupu už jsem týden nepila. Nechtěla jsem se tam s nikým moc družit, raději jsem pletla, četla a přemýšlela.

Když se na to dívám zpětně, s odstupem času vidím, jak geniálně se ty kostičky v mé hlavě začaly skládat dohromady. Pokud se zrovna teď snažíte v životě změnit něco, co vás ničí, možná si procházíte přesně tím samým:

• 1. Převzetí odpovědnosti: Dokud jsem si říkala, že piju, protože "na vesnici pije každej" nebo protože mě všechno bolí, byla jsem oběť. Až to naštvání na sebe samu a přiznání si, že za tohle můžu jen já, mě probralo.

• 2. Síla mikro-kroků: To, že jsem poslouchala seberozvojovou knížku s pivem v ruce, sice vypadá komicky, ale můj mozek nasával informaci, že nemusím změnit celý život naráz. Stačí zkoušet malé krůčky. Den bez alkoholu, pak dva... a když to nevyšlo, zkusit to znovu.

• 3. Změna prostředí a ticho: Odjezd do lázní mě vytrhl ze zajetých kolejí a každodenních spouštěčů. To, že jsem se izolovala a raději pletla, nebyla asociálnost. Potřebovala jsem vnitřní inventuru. Bez tlaku okolí jsem si tam ujasnila svou vlastní vizi – kým chci být a kam chci aby se můj život ubíral.

V tom lázeňském pokojíčku mi totiž došlo to nejdůležitější.

Můj život už od čtyř let určovaly těžké diagnózy. Především Crohn – autoimunitní potvora, kdy vaše vlastní imunita napadá vaše tělo. Zatímco ostatní děti řešily hřiště, já znala jen nemocniční chodby. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem své tělo začala nenávidět za to, že nefunguje. Nesnášela jsem dny, kdy vám vysoké dávky kortikoidů změní tvář tak, že se v zrcadle nepoznáváte. Vidíte jen diagnózu. A ten alkohol? To byl jen můj zoufalý pokus ten celoživotní "požár" v těle utopit a necítit bolest.

Rozhodla jsem se přestat ničit a začít léčit. Tělo i duši.

Domů jsem se vrátila v půlce prosince – s čistým štítem a barevnějšími myšlenkami. Až doma jsem začala vodík reálně pít. Účinky přicházely plíživě. V půlce ledna na gastru mě paní doktorka hrozně chválila, jak skvěle vypadám. A já se tak i cítila.

A tehdy zaklapla ta poslední, čtvrtá kostička: Zhasnutí fyzické bolesti. Jakmile začaly díky vodíku a čistému režimu ustupovat chronické bolesti, moje tělo přestalo alkohol potřebovat jako analgetikum. A s tím, jak zhasínala fyzická bolest, začala konečně zhasínat i ta psychická.

Proto jsem dnes tady. Proto vzniklo moje studio MOVO (kde název symbolicky spojuje slova MOlekulární VOdík). Nechtěla jsem vytvořit sterilní kliniku. Chtěla jsem oázu klidu v hřejivém duchu "domova", kde si člověk může odpočinout, odložit své masky a nadechnout se dřív, než si jeho tělo řekne o pozornost úplným vyčerpáním.

Moje cesta teď nemůže vést jinam, než k odhodlání pomáhat ostatním. Byť by moje zkušenost pomohla jednomu jedinému člověku najít cestu k úlevě a zpátky k sobě... tak to stálo za to. 

Protože i ta nejtemnější noc končí svítáním. ❤️

Děkuju vám všem za obrovskou podporu.